Přeskočit na obsah
Jiné

Porucha chování, či mylná diagnóza?

Publikujeme rozhovor s dětským psychiatrem Michalem Goetzem, který
působí jako vedoucí lékař Diagnostického oddělení Dětské
psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Motol. V čem se podle něj liší
diagnostický přístup dětských psychiatrů a psychologů
z pedagogicko-psychologických poraden? Proč si myslí, že by dětští
psychologové a speciální pedagogové měli mnohem více spolupracovat
s psychiatry? Rozhovor vyšel 24.11. v Akademii Lidových novin pod názvem
Porucha chování, či mylná diagnóza? Rozhovor s Terezií Pémovou, která
provozuje školku pro děti s ADHD a hyperaktivitou a má s nimi 13 letou
zkušenost, si můžete přečíst http.
Učitelé by měli mít základní znalosti z oblasti dětské psychiatrie.
Jedině tak dokážou rozpoznat signály psychických poruch. O tom je
přesvědčený psychiatr Michal Goetz z Dětské psychiatrické kliniky
v pražském Motole.

Pokud má dítě potíže ve škole, na které rodiče a vyučující
nestačí, dětský psychiatr obvykle nebývá prvním odborníkem, na kterého
se obrátí…

Svou roli hraje stigmatizace spojená spsychiatrií. Návštěva psychiatra
přitom není rodičovské selhání. Další podstatný problém je, že se
u nás střetávají dva různé modely péče. Tím prvním je síť
pedagogicko-psychologických poraden, tím druhým pak péče dětských
psychiatrů a klinických psychologů. Pedagogickopsycho­logické poradny
pracují s vlastním diagnostickým systémem, který ale neodpovídá tomu
zdravotnickému.

Jaké to má důsledky?

Do pedagogicko-psychologických poraden proudí děti s různými poruchami
chování, s nepozorností, s intelektovým handicapem, děti, u nichž bylo
podezření na speciální poruchy školních dovedností, ale také ty, které
jsou nějakým způsobem rušivé pro kolektiv. Tyto děti často odcházejí
s velmi obecnou diagnózou lehké mozkové dysfunkce či poruchy chování,
která pokryje vše, ale vystihuje málo.

Ve skutečnosti jsou tedy jejich diagnózy jiné?

Pod diagnózou lehké mozkové dysfunkce se mohou skrývat nejen specifické
poruchy školních dovedností, ale také ADHD nebo vývojová porucha motoriky.
Anebo nějaký specifický neuropsychologický handicap. Označení poruchy
chování může přikrýt autismus, ale i deprese či úzkosti, případně
poruchu takzvaného opozičního vzdoru. K dětskému psychiatrovi se
dostávají jen některé děti, jejichž problémy jsou obzvlášť
závažné.

Jak by měla péče o tyto děti ideálně vypadat?

Mou vizí do budoucna jsou centra, kde společně působí dětský
psychiatr, speciální pedagog, klinický psycholog a rodinný terapeut, jako je
tomu například ve Švédsku. Učitelé by měli mít základní znalosti
o duševních poruchách v dětském věku a vypěstovaný cit pro jejich
různé projevy.

Znamená to tedy více spolupráce mezi školou a dětskými psychiatry?

Ano. Ideální by bylo, aby na péči o dítě s duševní poruchou
spolupracoval speciální pedagog či dětský psycholog, kteří spolu
s dětským psychiatrem zpracují podklady pro úpravu vzdělávání a
výchovy ve škole. Pro vyučující by pak měla být zpráva od dětského
psychiatra závazná a měli by ji respektovat obdobně, jako školy respektují
třeba potřeby dětí s epilepsií, diabetem či jiným onemocněním.

Proč je tak důležité, aby vyučující měli povědomí o duševních
poruchách?

Psychické poruchy bez výjimky ovlivňují schopnosti dítěte a jeho
fungování ve škole. Bohužel učitelé nejsou dostatečně informováni
o šíři a povaze duševních poruch, které se mohou u dětí vyskytnout.
Zlepšuje se povědomí o autismu a ADHD, ale psychických poruch je
mnohem více.

Přibývá dětí, které jimi trpí?

U některých poruch je frekvence výskytu desítky let stejná, například
u schizofrenie nebo u bipolární poruchy. Roste ale počet dětí, které
trpí úzkostmi a stresovými poruchami. Přibývají pacienti s depresí.
Narůstá četnost poruch příjmů potravy ve stále mladším věku.
Znepokojivým trendem je sebepoškozování a nárůst počtu sebevražedných
pokusů.

Jak je to s autismem?

O jeho nárůstu se diskutuje, ale odborné názory nejsou jednoznačné
v tom, zda se skutečně jedná o růst počtu případů, nebo pouze
dochází ke zvýšenému záchytu pacientů, již byli dříve přehlédnuti
či jejich potíže byly zaměněny za jinou poruchu.

A co ADHD, které dostalo nálepku módní diagnózy?

ADHD je biologicky založená a geneticky podmíněná neurovývojová
porucha, s níž dítě přichází na svět. Ale to, jak moc se potíže
s touto poruchou spojené projeví, už hodně záleží na prostředí. Čím
je vzdělávací systém liberálnější a více zaměřený na samostatnost
dítěte, tedy výuka je méně strukturovaná a převažuje projektové
vyučování nad klasickým tréninkem práce s textem a pamětí, tím hůře
děti s ADHD prospívají. Na první pohled sice není vidět, jak jim učení
nejde, ale neposouvají se dopředu a školou jen proplouvají. Nepříjemné a
velmi rušivé je pro ně hlučné prostředí ve třídách spojené se
ztrátou respektu k učiteli.

Většina lidí si pod pojmem ADHD představí hyperaktivitu. To je ale
zřejmě dost zjednodušující?

ADHD zdaleka neznamená jen hyperaktivitu. To, že dítě chvíli neposedí,
je ve skutečnosti ten nejmenší problém. ADHD zahrnuje poruchu pozornosti.
Pro děti s touto diagnózou je velmi obtížné sledovat výuku a plnit pokyny
vyučujícího, a tak dosahují horších výsledků, než by mohly. Bez
správné diagnózy a léčby se jejich problémy nabalují jako sněhová
koule. Opakovaně dělají stejné chyby, opakovaně jsou jim vyčítány, a tak
přirozeně rezignují na snahu cokoli smysluplného dělat. Doma se budou
vyhýbat úkolům, protože pro ně znamenají martyrium nesoustředění a
následného dohadování. Takové dítě bude opakovaně selhávat a škola se
pro ně stane ztělesněním toho, co mu nejde. Nemluvě o tom, že dítě
s ADHD může mít problémy v kolektivu a stát se terčem posměchu a
šikany.

Je možné to nějak změnit?

Ano, a to pomocí komplexní léčby. Cílem léčby není, aby dítě
sedělo a nevrtělo se, ale aby se dokázalo věnovat složitějším duševním
činnostem, jako třeba soustředění na výklad učitele, čtení textu či
počítání složitějších úloh. Jen malé procento dětí matematika baví,
ale pro většinu z nich není tak nepříjemná, že by nebyly schopny
pracovat v hodině či doma. Pro děti s ADHD může ale být extrémně
nudná. Na výuku matematiky ovšem rezignovat nejde. První důležitou a
pozitivní změnou bude, když rodiče i učitel pochopí, jaká je podstata
obtíží toho daného dítěte. Proč je pro ně jedna činnost tak
odpuzující, kdežto u jiné vydrží stejně jako jiné děti. Souběžně
musí jít snaha o zavedení denního řádu spolu s farmakoterapií.
Nalezením účinné dávky léků tedy léčba ADHD nekončí, ale naopak
začíná.

K léčbě ADHD se používají léky, z čehož má řada rodičů velké
obavy. Už jen představa, že jejich dítě bere „prášky na hlavu“, je
pro ně nepřijatelná.

Na vině jsou zkreslené představy, které bohužel mají i odborníci,
již se nějakým způsobem věnují dětem. Nebo neodborníci, kteří se
k problematice duševních poruch vehementně vyjadřují. Pokud své názory
neopraví, budou dál škodit šířením nesmyslných informací a rodiče
odrazovat od účinné léčby. Umíte si představit, že by někdo rodičům
dítěte s epilepsií řekl, že pro jejich potomka bude lepší „ty prášky
nebrat“ a raději mít občas nějaký ten záchvat, ale hlavně „nebýt na
chemii“?

Co tedy může farmakoterapie u dítěte změnit?

Může zlepšit schopnosti, které jsou pro duševní rozvoj nezbytné, a to
schopnost soustředit se a reagovat na pokyny těch, kteří se vás snaží
něco naučit, ať už je to učitel, rodič, trenér, nebo vedoucí na
táboře. Jinými slovy, cílem je, aby dítě zažilo úspěch v důležitých
oblastech. Každý z nás má nějakou toleranci neúspěchu, ale pokud
opakovaně selháváme, přirozeně začneme inklinovat k něčemu, co nám
pocit úspěchu zajistí. To v případě ADHD dítěte ale může znamenat
také to, že se pasuje do role proslulého sígra nebo třídního šaška a
zcela rezignuje na to se něco naučit. Právě tohle je možné díky
úspěšné léčbě změnit.

Co by měli rodiče dítěte s ADHD, u něhož začíná léčba,
sdělit škole?

Léčba ADHD je postupné rozjíždění dítěte po šťastnější
životní koleji. Tyto děti často přicházejí se špatnými zkušenostmi,
s odporem, rezignací, případně mají již zmiňované alternativní, ale
pro ně neprospěšné role, kdy se snaží přebíjet fakt, že jim něco
nejde, zlobením. Doma pak často vydrží jen u počítače a žijí ve
virtuálním světě. Léčba ADHD předpokládá, že učitelé i rodiče
pochopí, v jaké situaci dítě je, a léky umožní, aby se tato situace
mohla postupně a s nasazením sil všech, komu na daném dítěti záleží,
změnit.

Jak tedy s takovým dítětem pracovat?

Dítě s ADHD potřebuje okamžitou zpětnou vazbu k tomu, co dělá,
protože má menší časové okno, v němž žije. Často se stává, že
okolí už ani nevnímá, jak často dítě s ADHD kritizuje, upozorňuje na
stále opakované chyby, často s dovětkem, jak je vůbec možné, že někdo
je tak zoufale nepoučitelný, prostě nemožný. Proto je nutné zaměřit se
nejdřív na něco, co dítěti s ADHD přirozeně jde a kde vyvíjí snahu.
Tím se vytvářejí stupínky, po kterých dítě stoupá vzhůru, protože na
nich stojí jeho sebevědomí. Dále je třeba si velmi dobře uvědomit, že
vůči kritice je dítě už velmi často zcela otupělé. Bere ji jako běžnou
součást svého života a naučí se popírat události a různě si je
zkreslovat.

A co domácí úkoly, které jsou pro dítě s ADHD obvykle
strašákem?

Pokud dítě necháte po příchodu domů, aby si sedlo k počítači nebo
televizi, aby si odpočalo, budete mít velký problém je dovést k práci.
Sám radím jít na věci s rozběhem, tedy už cestou ze školy mluvit o tom,
jak zvládnete úkoly a pak budete mít volno. Právě nastartovat se a
zaměřit pozornost je pro dítě s ADHD obrovský problém, ale když
pochopí, že volný čas po práci je mnohem příjemnější než volno před
plněním povinností, je vyhráno. Nejenže zjistí, že dokáže splnit
úkoly, ale ještě navíc v době, kdy se to od něj očekává. Tuto
zkušenost ale nezískají, pokud si ji nezažijí. A to léky samy o sobě
nezařídí.

ADHD je geneticky podmíněná porucha, je tedy pravděpodobné, že takové
dítě má i rodiče se stejnými problémy.

Stává se nám, že rodiče přicházejí s tím, že se poznávají
v problémech svého dítěte. Někdy ale vlastní potíže popírají a až po
čase přiznají, že vyzkoušeli léky určené dítěti a zjistili, že jim
pomáhají. Jsou schopni uklidit, zorganizovat domácnost či zvládnout
pracovní projekty, aniž by se potýkali s tím, že se nemohou spolehnout na
vlastní schopnosti. ADHD se v dospělosti obvykle nevyskytuje jako plný
syndrom s hyperaktivitou a impulzivitou, jak ho známe z dětství.
Přetrvávají však problémy s pozorností a celkovou
dezorganizovaností.

Doporučujete tedy léčbu i rodičům, kteří sami mají ADHD?

Ano, nikdo nedá to, čeho sám nemá. Těžko můžeme chtít po rodiči,
který v sobě nemá řád, aby jej nastavil dítěti. Bez pravidel léčba
ADHD není možná. Léky umožní jen to, že dodržování řádu je snazší.
Díky léčbě ale děti i dospělí získají zkušenost, že něčeho
dosáhnou a jejich snaha má smysl. Naučí se zvládat i potíže spojené
s plněním nepříjemným povinností, a tak začnou být schopni plnit své
závazky a svůj život budou mít ve svých rukou.