Odklady jsou reakcí rodičů na stav školského systému Článek
vyšel v 5. čísle časopisu Zvoní, který vychází v rámci projektu
Pojďte do školky Psycholog Václav Mertin analyzuje důvody, proč je
u nás v posledních letech tak velká obliba odkladů školní docházky.
Jaké dopady mají na děti ohrožené sociálním vyloučením?
Samotný odklad školní docházky pokládám za systémově špatné
opatření. Vzhledem k tomu, že náš školský zákon deklaruje povinnost
školní docházky pro všechny děti a současně požadavek individuálního
přístupu, mělo by nastoupit každé dítě, které naplní věkové
kritérium. Umím si představit, že cca 0,5 % dětí by dál dostávalo
odklad a nastupovalo později, protože jejich odchylky jsou tak výrazné, že
přesahují obvyklé možnosti současné školy a je velká pravděpodobnost,
že během ročního odkladu dojde k podstatnému zlepšení. A naopak zcela
zanedbatelný dílek procenta populace dětí by mohl nastupovat do školy
dřív, než ukládá zákon.
Ovšem psycholog nestanovuje pravidla fungování školského systému nebo
dokonce společnosti, takže ve svých konkrétních návrzích a doporučeních
se přizpůsobuje existující realitě. Psycholog se snaží chránit klienta a
v tomto případě představuje odklad školní docházky prevenci zbytečného
selhávání. Proto také léta narůstal počet odkladů až k maximu cca
25 % a nynějším cca 18–20 %.
Podle mého názoru je odklad pouze z menší míry dán předpoklady a
vývojovou úrovní dítěte, či jeho připraveností. Z větší části pak
podmínkami a ochotou přijímající základní školy a současně obavami a
očekáváními rodičů. Podmínky znamenají v první řadě počet
dětí – pokládám za nepříhodné, aby první třída měla víc než
dvacet dětí. Stejně podstatné jsou ovšem předpoklady na straně učitele.
Učitelé mají strach, že jejich vzdělání nedává dobré předpoklady pro
žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. V tom mohou mít i pravdu,
protože u nás už je v současnosti zcela zbytečně oddělena speciální
pedagogika od pedagogiky pro žáky intaktní. Současně však zapomínají,
že každé dítě je jiné a každému musejí hledat specifický přístup,
aby je naučili co nejvíc. Pokud by zároveň celý vzdělávací systém byl
nastaven na to přijmout všechny děti s otevřenou náručí a naučit je bez
ohledu na jejich vstupní předpoklady, snížily by se obavy rodičů. Proto
také jiné vyspělé státy vykazují výrazně odlišná čísla. Odklad
nezabrání selhání
Existuje však také specifická skupina dětí, které se blíží povinné
školní docházce bez odpovídající podpory rodičů. Zatímco běžnému
dítěti se v prvních šesti letech života dostává vynikající,
průměrné nebo alespoň jakéstakés podpory ze strany rodičů a později
i kolektivního zařízení, existují rodiny, jejichž aktivity vzhledem
k tradičnímu vzdělávání jsou prakticky nulové a navíc děti
nenavštěvují kolektivní zařízení. Podle mého názoru právě kvůli
těmto dětem chce zavést pan ministr povinný poslední rok mateřské školy
před vstupem do první třídy. Dokud tomu tak není, může se u nich zdát
odklad nevhodný, protože zůstávají v domácím prostředí a pokračují
ještě jeden rok v nedostatečném rozvíjení. Problém, před kterým stojí
odborníci v poradnách i učitelé, spočívá v tom, že nedostatečná
připravenost některých dětí je tak velká, že jsou zcela reálně
ohroženy selháním v první třídě. Takže pak je špatně doporučit
odklad a stejně špatně je nedoporučit odklad. Dobré by bylo zajistit těmto
rodinám nebo alespoň dětem v nich odpovídající podněty. Ovšem nelze
začít až poslední rok před vstupem do školy nebo dokonce v první
třídě, ale o dva, tři roky dříve. Český stát má v tomto směru
vůči některým dětem nemalé dluhy.
Tyto dluhy lze odstraňovat pouze zaměřením na rizikové děti i jejich
rodiny a to zejména v předškolním věku a pochopitelně i později.
Problém se nevyřeší spekulacemi o nevhodnosti diagnostických nástrojů,
ani nerespektováním současných poznatků, které jasně ukazují, že
nedostatečná stimulace v raných stádiích může působit reálné změny
inteligence. Existuje přísloví, které říká, že bych neměl obviňovat
zrcadlo, když mám křivou hubu.
Dnešní rodiče případný odklad naštěstí příliš neřeší. Zatímco
dříve byl pro řadu rodin téměř ostuda, dnes jsou zpravidla iniciativní
sami rodiče. To vede některé povrchní pozorovatele k názoru, že jde
o jakousi módu. Osobně spatřuji mnohem podstatnější příčiny ve
fungování školského systému. Pokud dojde ke změně, bude se snižovat
i počet odkladů.
Článek vyšel v 5. čísle časopisu Zvoní, který vychází v rámci
projektu Pojďte do školky.